Eva Čejchanová pro časopis Brána zpovídala ředitele organizace NePornu Peta Luptona. Hlavním cílem projektu je rozšiřovat povědomí o problematice pornografie a nabízet pomoc těm, kteří jsou na pornu závislí.
V rámci své služby jste před lety založil projekt NePornu. Můžete ho stručně představit?
Ve společnosti často panují mýty o tom, že pornografie zlepšuje partnerský sex, pomáhá objevit sexuální preference, nebo že dokonce funguje jako prevence skutečného sexuálního násilí. Člověk by čekal, že v církvi bude situace lepší, ale bohužel tomu tak není. Často se však setkávám i s jiným extrémem. Křesťané mnohdy slyší pouze o tom, jak je sledování porna špatné, ale už tolik neslyší o nějakém řešení či o nabídce pomoci. A tak potkávám celou řadu křesťanů z nejrůznějších denominací, kteří mi vypráví o tom, jak se stydí, nebo dokonce bojí o svém zápasu v církvi mluvit.
Samozřejmě existují výjimky, ale obecně vnímám, že se jako církev musíme naučit lépe komunikovat o citlivých tématech, jakým je například závislost na pornografii. Také se musíme naučit lidem nabízet reálnou pomoc. Možná tím někoho šokuji, ale fráze ve stylu „budu se za tebe modlit“ nebo „tak s tím prostě přestaň“ skoro nikdy nefungují. Takže rámci projektu NePornu často cestuji po republice a přednáším nejen v církvi o této problematice. Je to téma, o kterém se stále mluví poměrně málo, a to nejen v sekulární společnosti, ale i v církvi.
Máte představu, jakého procenta lidí se tento problém týká?
V roce 2018 uspořádala Česká evangelikální aliance (ČEA) průzkum, kolik křesťanů sleduje porno. Ukázalo se, že porno sleduje 43 % mužů a 12 % žen v církvi. To je v porovnání se statistikami mimo církev o poznání méně, ale ještě nejásejme. 85 % všech respondentů byli velmi aktivní křesťané, kteří si několikrát do týdne dělali ztišení nad Biblí. Takže kdybychom to zprůměrovali na celou církev, ta procenta by byla mnohem vyšší, jelikož méně aktivní členové podle statistik sledují pornografii častěji. A to ani nemluvím o tom, že 25 % všech dotázaných řeklo, že pornografii nevnímá jako hřích. Proto si troufám říct, že v průměrném sboru sleduje porno minimálně 50 % mužů a 20 % žen. A čím mladší generace, tím budou ta procenta vyšší. Nehledě na to, že výzkum ČEA proběhl ještě před pandemií. Můžeme si jen domýšlet, jak se situace od posledního výzkumu vyvinula.
Kudy vede cesta k vysvobození ze závislosti?
Když už si člověk uvědomí, že má problém se závislostí na pornografii, měl by být radikální v tom, jak bude postupovat, aby se své závislosti zbavil. Často se ale setkávám s neochotou cokoliv pro tuto změnu obětovat. Stejně jako si alkoholik musí alespoň v začátku procesu zamezit přístup k alkoholu, tak si musí „pornoholik“ zamezit přístup k pornu. Prakticky to může znamenat výměnu chytrého telefonu za tlačítkový, omezení přístupu na počítač či internet, instalaci blokovacího či sledovacího programu nebo další nepříjemná omezení. Čím více bude dělat kompromisy, tím déle s tím bude bojovat a tím více bude upadat do pocitů zoufalství.
Součástí řešení by ovšem mělo být také to, že se svěří někomu, komu důvěřuje a kdo ho bude moci na cestě uzdravení podpořit. Závislosti (stejně jako hříchu obecně) se nejvíce daří v utajení. Závislý se často bojí odsouzení nebo nepřijetí, ale mnohdy také úplně zbytečně. A když se setká s přijetím a milostí, dostane novou motivaci ke změně.
Mluvíte o aplikaci nulové tolerance, kterou si člověk sám vůči svému problému nastaví. Předchází jí stejně radikální rozhodnutí opravdu chtít ze závislosti vyjít?
V podstatě ano. Změna není možná, pokud člověk sám po té změně netouží. Jenže i zde se skrývá nebezpečí. Z praxe vidím, že mnozí klienti nám napíší ve chvíli, když si uvědomí, že je pornografie problém, nebo když jim už začne negativně zasahovat do života. Ale když vidí, že to není jednoduchá cesta, tak mnohdy dojdou k závěru, že to zas takový problém není. Tady se pak často ukáže, jestli se opravdu rozhodli s pornem přestat nebo jestli jen jednali impulzivně na základě nějaké situace. Proto s klienty často řešíme hlavně jejich motivaci, proč se do abstinence pustili.
Je podpora na cestě uzdravení způsob, jak může člověku s tímto problémem pomoci církev?
Církev by samozřejmě měla vyjít naproti těm, kteří potřebují pomoc. Nesmí člověka odsuzovat za jeho problém a musí respektovat proces uzdravení bez ohledu na to, jestli bude trvat pár měsíců nebo několik let. Samozřejmě tady není řeč o zlehčování nebo přehlížení problému. Ale v drtivém procentu případů člověk potřebuje pomoc a citlivý přístup. Nejde přitom jen o pohodlí závislého, ale také o pohodlí církve. Jako křesťané bychom si měli navzájem ve svých zápasech pomáhat. V případě závislosti na pornografii to může být obzvláště náročné, protože je zapotřebí dlouhodobá pomoc. Vyžaduje to investovat do jednotlivce čas a energii, a to ani nemluvím o láskyplné a milosrdné trpělivosti při opakovaných selháních.
Při práci se závislými neustále narážím na to, že lidem mnohdy nedochází, že změna v této oblasti je proces. Je v něčem přirozené, že si lidé přejí rychlou změnu. Závislí chtějí být rychle osvobození od závislosti a ostatní nechtějí řešit jejich závislost příliš dlouho. V církvi je to často zabalené do přesvědčení, že Bůh přece osvobozuje ze závislosti ihned. Jenže z toho pak vzniká frustrace na všech stranách, což zase vede závislého zpět ke sledování pornografie, která slouží jako únik z nepříjemné reality. Církev tedy musí najít rovnováhu mezi tím, jak o pornografii mluvit jako o problému bez toho, aniž by se lidé cítili odsuzováni. A zároveň potřebuje dát jasně najevo, že je v pořádku o těchto věcech mluvit a že existují lidé ochotni pomoci.
Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána