Nedávným volbám na Slovensku předcházela mimořádně vyhrocená kampaň. Polsko je před blížícími se parlamentními volbami rozdělené na dva nesmiřitelné tábory. Také v naší republice se kvůli politice rozcházejí i dlouholetí kamarádi. Gentlemanská minulost, kdy si i přímí političtí soupeři spolu dokázali sednout u piva, je, zdá se, pryč. Co se to stalo? Proč nás politika rozděluje?
Protože hloupost těch druhých už překročila únosnou míru, řekne leckdo. Opravdu? A není to náhodou naopak? Řekl bych, že druhá strana to tak vidí. Kde je tedy pravda? Není někde úplně jinde?
Asi ano. Že bychom za několik posledních desetiletí tak zhloupli, není příliš pravděpodobné, o hloupost zřejmě nepůjde. Spíš se nám posunulo něco v našem sebevědomí a ztratili jsme soudnost. To je nakonec i symptomem dnešní doby, dáme víc na emoce a autenticitu, než na pravdu. Jenomže autentická dokáže být i dětinská nevědomost, ono jí to je vlastně docela přirozené. Kritické myšlení naproti tomu dá práci, vyžaduje korekci vlastního chování, vede k sebeovládání, a do toho se mnohým z nás nechce. Je pohodlnější, prohlásit slušnost za přetvářku.
Že je něco pohodlnější ale ještě neznamená, že to musí vést k rozbíjení mezilidských vztahů. Proč si necháme politikou ničit vlastní životy? Protože jsme zklamaní. A protože ve své beznaději hledáme mesiáše stejným způsobem, jako židé v době Kristově, tedy mylně a marně. Historie se vždycky znovu opakuje, nic nového pod sluncem.
Čím jsme zklamaní? Zdá se mi, že nejvíc tou lží o lidské rovnosti, vnímanou a chápanou jako rovnost nároku či práva na cokoli. Jak to, že někdo má víc než já? Že se někdo má lépe než já? Pokud podlehnu zmíněné iluzi o rovnosti všech lidí, začnu se cítit podvedený a okradený. Jenomže na tuto skutečnost nerovnosti narazí každý; chudý v oblasti peněz, bohatý většinou v oblasti vztahů. Nešťastní budou nakonec oba.
A v této depresi začnou hledat viníka a začnou hledat mesiáše. Sami sebe postaví do role oběti. Tím nad sebou podepíší definitivní rozsudek. Viník totiž nežije mimo nás, nosíme ho v sobě, a pokud mu poskytneme dost prostoru, spolehlivě nás zničí. A mesiáš, zachránce, který by nám skutečně mohl pomoci, nám nepomůže změnou životních podmínek, nápravou těch druhých. Jediný skutečný mesiáš, který by nám mohl opravdu pomoci, bude potřebovat změnit naše vnímání světa i sebe samých.
Když v evangeliu čteme o představách tehdejších židů o mesiáši, tedy Bohem poslaném zachránci, čteme o hrdinovi, který měl tenkrát vyhnat Římany coby okupanty a obnovit izraelské království po vzoru království krále Davida. Nápravu světa, ale hlavně nápravu vlastních životů tehdy čekali od proměny vnějších podmínek. A změnit by je měl někdo, kdo na to bude mít dost sil, dostatečnou moc, dost prostředků.
Zapomnělo se na to, že už dávní proroci mluvili o trpícím Božím služebníku. Rádo se zapomnělo. Utrpení není populární. Člověk se ale mění jedině v utrpení či jiných těžkostech. Pokud jde všechno hladce, zůstáváme stále stejní. A v důsledku toho zůstává stejný i náš svět. Bez naší proměny se nezmění ani on.
Proto neustále roste popularita idealistických filosofů devatenáctého století, kteří slibovali záchranu světa změnou společenských podmínek, eliminací těch druhých, kteří nám i světu škodí, bojem a nenávistí. Opakovaně se prokázala marnost, ba škodlivost takových představ, a přece se k nim lidé stále vracejí. Člověk se těžko zbavuje touhy, aby se věci nějak staly a on nemusel měnit nic. Tak to ale nejde.
Cesta ke změně leží v nás a jenom v nás. To je tak zjevná pravda, že ji objevily i mnohé filosofické a náboženské systémy mimo židovsko-křesťanskou civilizaci. Evangelium k tomu ovšem přidalo tu klíčovou zprávu, že Bůh, který stojí nade vším, nám k tomu všechno připravil. To poslední, co nám většinou brání, je vlastně nedůvěra a strach. Zbytečná nedůvěra a zbytečný strach.
Za Rádio 7: Petr Raus