Člověk je Božím obrazem mimo jiné i v tom, že touží po řádu, spravedlnosti, aby věci dávaly smysl a zapadaly do sebe tak, jak mají. Jenže při tom může snadno spadnout do pasti klamu nebo falešných proroků.
Obzvlášť palčivým problémem v situacích, kdy jde kupříkladu o válku nebo zločin, je otázka, jak se má člověk postavit k událostem a skutečnostem, které sám neprožil a dozvěděl se o nich jen zprostředkovaně. Jak rozlišit pravdu od lži a informaci od dezinformace? Přitom kdo nebyl někdy v životě sám dezinformátorem – stačí si vzpomenout, jak jsme jako děti čas od času zalhali nebo vytvořili nějakou zastírací falešnou zprávu. („Já ne, to on!“ – „To samo, to už bylo!“)
Svědecká výpověď důvěryhodného člověka měla odpradávna velkou váhu. Úskalí ovšem leží na tom, jestli je opravdu důvěryhodný a jak to ověřit. I pro váženého člověka je snadné si v kritickou chvíli vymyslet lež. Lidé postupně vymýšleli způsoby, jak svědectví podpořit hmatatelnějšími důkazy – ale zároveň s tím se vyvíjely i způsoby, jak tyto důkazy podvrhnout či zfalšovat.
Velkou váhu například kdysi mívaly psané dokumenty. Co je psáno, to je dáno.... Avšak s rozvojem tisku svou váhu a informační hodnotu psané slovo poněkud ztrácelo. Už v 17. století po jarmarcích kolovaly tištěné letáky například o turecké vojně nebo o jiných světových katastrofách a pozoruhodnostech, které měly z našeho dnešního pohledu někdy dosti dezinformační obsah. Dějiny tištěného slova také dlouho provázela propaganda i cenzura.
V dnešní době má – nebo alespoň donedávna mělo – obrazové svědectví větší váhu než „pouhé“ slovo. Fotografie nebo pohyblivé záběry vedou člověka k přesvědčení, že dotyčnou věc přece viděl na vlastní oči. Jenže jak nám ukazuje historie, i obrázky mohou být lživé nebo podvržené. Případy, kdy na fotografii někdo něco přikreslil, vymazal nebo naaranžoval, se objevují už od počátků fotografické techniky. V digitální éře se tyto možnosti výrazně zjednodušily.
Mnohem jednodušší dezinformace ale může vzniknout tehdy, když samotný obrázek zůstane neporušený, zatímco se kolem něj vytvoří úplně jiný kontext. Záběry z minulosti mají být důkazem o současném dění, snímky z válečného filmu mají dokládat konkrétní bojové akce, naopak záběry z natáčení válečného filmu (líčení herců, režie scény) mají vzbudit dojem, že žádná válka není, že není komu věřit a všechno je podezřelé.
Zlaté novinářské pravidlo říká, že každou informaci je potřeba prověřit z nezávislého zdroje – například svědeckou výpověď ověřit u někoho, kdo se s prvním svědkem nezná; obrázky na internetu je možné ověřit vyhledavačem, jestli se už v minulosti neobjevily v jiném kontextu.
Jak ale postupovat v případě, že informaci ověřit nemůžeme? Na tomto světě nemůžeme mít na všechno stoprocentní důkaz, a přitom nemůžeme mít nedůvěru ke všemu. V tu chvíli nás Bůh skrze Písmo vede k tomu, abychom si přiznali svou nedostatečnost a vykročili se zaměřením na to, co je dobré.
Autor: Martin Srb
Zdroj: Brána
