Nedávno jsem si psal s umělou inteligencí a na závěr rozhovoru jsem jí poděkoval. To zarazilo kamaráda, který se mi díval přes rameno: „Ty děkuješ umělé inteligenci? Vždyť je to stroj, věc!“
Nevím, proč bych nemohl poděkovat věci, když se s ní mohu normálně bavit, ptát se jí a očekávat odpovědi. Vždyť já si občas povídám i se svým autem, které mě vůbec nevnímá. Ale vozí mě.
Jaký máme vztah k věcem? Člověka ta otázka napadne nejčastěji u smetiště, když vidí, co všechno lidé vyhazují. Co pro nás věci znamenají? Jakou jim přiznáváme hodnotu? Teď nemyslím na cenu, jde mi opravdu o vztah. Když jsme byli malí, měli jsme pocit, že věci tu jsou kvůli nám. Tehdy se to ovšem netýkalo jen věcí, všechno tu bylo kvůli nám, celý svět, rodiči počínaje. Malé děti jsou neobyčejně sobecké, plně soustředěné na sebe. Nejde to jinak.
Když jsme poněkud povyrostli a přišla puberta, začali jsme vnímat, že nejsme středem vesmíru, ačkoli bychom v určitém smyslu rádi byli; alespoň tenkrát. Nebo když ne centrem všehomíru, tak aby si nás alespoň někdy někdo všiml, aby nás alespoň někdy někdo začal brát vážně. Já měl vždycky rád přírodu, zvířata, krajinu. Pamatuji si, jak jsem v tom kritickém věku nenáviděl lidi, protože přírodu ničí. Zavrhl jsem lidstvo kvůli věcem.
Když člověk dospěl, obvykle se vrátil k modelu dětského vztahu. V současné době se to vyslovené „obvykle“ poněkud zmenšilo, přibylo lidí, kteří ani tento krok neudělali a zamrzli na úrovni pubertálního vnímání, to ale na mé dnešní úvaze mnoho nemění, zůstanu u postojů, které se mi zatím zdají být většinové. Podle nich nám jsou věci zcela k dispozici, my se cítíme být středem a možná i důvodem existence vesmíru. Všichni ostatní tvorové (teď lehce zobecňuji, neplatí to absolutně, v tuto chvíli to v zásadě nevadí), všichni ostatní tvorové se svému prostředí přizpůsobují, jinak vyhynou. Člověk své prostředí mění. Když se mi něco nelíbí, změním to podle svých potřeb či choutek. Svět se musí přizpůsobovat mně. To je výsadou člověka.
Většina lidí u toho zůstane. Někteří ale dokážou jít ještě o krok dál. Uvědomí si, že nejsou ani středem, ani důvodem existence světa, že svět není jejich. Že mohou sloužit něčemu většímu a vyššímu, že svůj život mohou prožít s ještě daleko větším užitkem, když nezůstanou sami sobě cílem.
Vrací se tak ke způsobu odrostlejších dětí, jen s větším pochopením, s větším nadhledem. Už nepotřebují lidstvo nenávidět, vnímají ho ale ve větších souvislostech. Nevytrhávají ho ze světa, ale ani jim se světem nesplývá.
Když Martin Buber psal svou studii „Já a ty“, říkal, že pojmy lidské řeči neexistují samy o sobě, ale v párech. Já – Ty. Já – ono. A že když vyslovím slovo „Já“ v souvislosti se slovem „Ty“, že jde o jiné „Já“ než ve spojení „já – ono“. Uvědomil jsem si, že u dětí to tak neplatí. Dítě vlastně pojem „ono“ úplně nezná. Jeho svět tvoří „oni“.
Kristus říkal: „Jestli nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Ten výrok má mnoho rozměrů. V souvislosti s tím, co jsem doposud říkal, tu slyším i výzvu přestat rozlišovat své já na základě vztahu k „Ty“ nebo k „Ono“. Nemyslím tím, že bychom měli začít dětinsky mluvit o duši věcí a ztratit schopnost vnímat hodnotu skutečného života. Myslím ale na respekt k věcem, který roste z poznání, že svět není náš, nepatří nám. Jsme jeho součástí, nejsme ale jeho pány. A on nám to dokáže připomenout.
Respekt a ohleduplnost k věcem mi jsou přirozenou součástí respektu k majiteli světa, k jeho Tvůrci, k Bohu. Nechci je pouze využívat, rád přispívám k celkové harmonii, kterou Hospodin tomuto světu vtiskl a kterou je dobře zachovávat.
Za Rádio 7: Petr Raus