Listopad je vždy příležitostí připomínat si svobodu nabytou v roce 1989. Předpokládáme, že už ji máme – proto si ji připomínáme – a že se od té doby v tomto směru nic nezměnilo, tedy k horšímu. Ale jak to s ní vypadá na Západě?
Loni na podzim jsem dostal brožuru o zkušenostech (řekněme, konzervativních) křesťanů ve Francii, Německu, Kolumbii a Mexiku s vyznáváním biblických pravd a vyslovením některých stanovisek. Nese název Uvědomování si autocenzury: potvrzení a pochopení odrazujícího účinku (Perceptions of Self-Censorship: Confirming and Understanding the „Chilling Effect“. June 2022, 32 stran). Šlo o sociologický průzkum autocenzury, kterou lidé mohou uplatňovat, přestože jim společnost (právně) zajišťuje svobodu slova a vyznání. Častokrát si ani nemusí uvědomovat, že se kontrolují, co povědí a učiní, ba co si pomyslí.
A výsledek? Křesťané si jsou v aktivních projevech své víry nejistí a provádějí autocenzuru z důvodu tlaku a nepřejícnosti společnosti, školských zařízení, médií i možných postihů ze strany úřadů; citlivými názorovými oblastmi, ve kterých mohou „narazit“, jsou tzv. sexuální menšiny, mimomanželský intimní život, feminismus apod. Některé níže uvedené myšlenky vyplývají z přímých výpovědí dotázaných.
V Kolumbii a Mexiku křesťané seznali, že když se o těchto věcech vyjádří jinak, než jak káže preferované mínění, musí za to zaplatit: dostanou nálepku netolerančních zpátečníků, nebo je dokonce vyhodí z práce, akademickým pracovníkům dočasně pozastaví činnost. Velkou platformou nepřátelskosti je internet. Mezi křesťany je nejvíce těch, kdo se represí bojí, a proto si dávají pozor na jazyk. Vnímají tlak v tom smyslu, že náboženství nepatří na veřejnost, jen do soukromého života.
Ve Francii panuje odedávna antiklerikální myšlení i zákonodárství, což se v praxi projevuje vytěsňováním křesťanských názorů do privátní sféry a podezřívavostí, když věřící vysloví své postoje veřejně, zvláště jsou-li konzervativní. V takovém případě jsou častováni výsměchem anebo ignorováni. Zakoušejí intelektuální terorismus a také rozpolcenost: v neděli, když jdou do kostela, vystupují jako křesťané, avšak během týdne jsou sekulárními občany, pro které víra jako by neexistovala nebo existovat neměla. Nejvyšší představitelé církví spíše mlčí, o ožehavých problémech se ostýchají hovořit. Mnozí věřící si neuvědomují, že „praktikují“ autocenzuru. Ta je, zdá se, větší u farářů než u laiků. V poslední době byl zaznamenán vzestup konzervativního myšlení mezi intelektuály.
Německo. Jsou témata jako vlastenectví, národní socialismus, migrace a gender, u kterých není jedno, co a jak se o nich mluví. Mnoho občanů se obává, že když řeknou, co není v kurzu, budou okamžitě vystaveni útokům a zatlačeni do kouta. Slovo „evangelikál“ s sebou nese záporné konotace. Nejodmítavějším prostředím pro alternativní mínění, včetně křesťanského, jsou univerzity. Mezi akademickými pracovníky funguje nej větší autocenzura. K nevstřícným prostředím patří dále sdělovací prostředky a politika. Pokud vás nazvou „pravicovým extrémistou“, skončili jste.
Brožura na konci uvádí některé závěry a doporučení, např. že je třeba křesťany připravovat, aby dokázali svým odpůrcům vhodně argumentovat a že se nemají bát konfrontovat světskou netoleranci. Ale nejde mi o to popsat tu publikaci od začátku do konce, ale pomocí ní poukázat, že situace ohledně demokracie a svobod není v demokratických státech dobrá, a nevím, co by věstilo blížící se zlepšení. To si máme uvědomit, právě když si připomínáme listopad 1989.
Autor: Marek Říčan
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel - redakčně upraveno
