Návštěva kostela se může pro některé věřící stát zkouškou ohněm. Nemám teď vůbec na mysli trefné kázání, v jehož obsahu se může naslouchající poznat, ale formu, v jaké se ho účastní. Své o tom ví Adam s Evou. Nazí byli v ráji. Peklo vypuklo až potom. Co si vezmu na sebe?
Po toleranci se volá na každém kroku. Požadovány jsou ohledy vůči národnostním, náboženským nebo sexuálním menšinám, uznávají se některé alternativní směry v medicíně či výchově. V důsledku globálního oteplování se přijímají různá nová opatření k ochraně přírody i lidského zdraví. Ovšem objevíte-li se v kostele v příliš krátké sukni, halence s velkým výstřihem nebo cyklistickém trikotu, jde veškerá tolerance oteplování neoteplování stranou.
Představte si horký červenec. Příroda i lidé úpí pod spalujícími paprsky horkého letního slunce, studny vysychají, lesy hoří. A v tomhle čase máte naplánovanou dovolenou na jižní Moravě. S ohledem na měnící se klima by se dalo říct, že na severní Sahaře. S kamarádkou jsme vzaly auto a vyrazily za přírodou, vínem a neplánovaně i památkami. Abychom ušetřily, spaly jsme v polích, u rybníka nebo na louce. Ani tam noční teploty neklesaly pod 23 stupňů a už ráno kolem osmé by se dala péct vajíčka na kameni.
Úplnou náhodou jsme se dostaly do mého rodného města k impozantnímu kostelu, kde bylo pokřtěno několik generací mých předků. To ráno jsem byla oblečená s ohledem na to, že jsme původně chtěly navštívit přírodní památku, kde se na rozdíl od městské zástavby měla denní teplota pohybovat jen kolem 35 stupňů. Ale člověk míní, pán Bůh mění. Vstoupila jsem tedy do prakticky prázdného kostela v krátké letní sukni a tričku, které zakrývalo to nejnutnější.
Vědoma si nedostatečného oblečení, tedy porušení dress codu, který v kostelích většinou platí, zůstala jsem stát v zadní části kostela. V tom se otevřely dveře a vstoupili zpocení duchovní odění od hlavy až k patě. Jeden z nich na mě vrhnul tak škaredý pohled, že by se za něj nemusel stydět ani Jidáš. Místo, aby mladého duchovního znepokojila nízká účast na mši nebo aby byl naopak rád, že do kostela někdo přišel, nechal se radši pohoršovat mým oblečením, a to i přesto, že bylo na prvním pohled jasné, že jsem turista, nikoli prvoplánový nabourávač kostelní pohody.
Pochvala do kostela patří
Nenechala jsem se vyvést z míry a jasným kývnutím hlavy jsem mu naznačila, kam se má dívat v případě, že se mu nelíbím. Já sama jsem se pak začetla do nástěnky s příspěvky dětí, které psaly pánu Bohu. Nejvíce mě oslovil, tuším, že Frantík (9 let) s prohlášením: „Pane Bože, dělám, co můžu.“ Já jsem se mohla to ráno rozhodnout, jestli půjdu přes půlku města do auta pro vhodnější oblečení a ztratím tím spoustu času nebo ho alespoň část strávím lepším způsobem v kostele. Podle pána v „pytli“ jsem se nerozhodla dobře, ale já bych se i podruhé rozhodla stejně.
Podobně odsouzeníhodně dopadl i můj kamarád Tomáš, který přišel do kostela v cyklistickém dresu. Každý, kdo pečuje o své zdraví, ale je nucen pracovně trávit celý týden zavřený v místnosti pod zářivkami je rád, když může konečně vyrazit na čerstvý vzduch. Stejně na tom byl i Tomáš, který kromě svého těla nechtěl zanedbat ani svou duši a k nepochopení části farníků se rozhodl z časových důvodů spojit příjemné s ještě příjemnějším.
Pro některé lidi jde návštěva kostela ruku v ruce s jistou obřadností. Celý týden se těší na to, jak ráno v klidu vstanou, oblečou si šaty, které jindy nenosí, včetně svátečních bot, hodinek a náušnic, a po kostele si bez ohledu na čas v klidu popovídají s ostatními. Existují ovšem skupiny lidí, pro něž jsou v jejich životní fázi nebo situaci podobné věci nadstandard nebo dokonce luxus, ať už jde o volbu konfekce a doplňků nebo klidné popovídání s ostatními.
I já si vzpomínám na situace, kdy jsem si v neděli ráno stihla alespoň umýt hlavu, vybrat oblečení pro dítě a pak cestou do kostela kontrolovala, jestli jsem si v tom kalupu na sebe nezapomněla obléknout všechny svršky i spodky. V kostelní lavici jsem si pak vždycky oddechla. „Uf, hlavně, že jsme tady. A včas.“ Pro tuhle chvíli není prostě nic důležitějšího. Všechno ostatní ať jde klidně stranou.
Všude v cizině se v sakrálních stavbách musí dodržovat určité oblečení. Nechápu, proč u nás by tomu mělo být jinak. Nebo náš Bůh má nižší kredit než třeba ten v Řecku, Itálii, nebo Turecku?