Kdo pospíchá, nezvládá. Nejspíš si nedokáže správně zorganizovat své záležitosti. Nedbale nechal všechno na poslední chvíli a teď nestíhá. Ale co když je to někdy jinak?
Stojím na eskalátoru se svým pětiletým synem. Popruhy objemného batohu se mi zarývají do ramenou spálených od sluníčka. Snažím se nepřekážet a zároveň dávat pozor na malého cestovatele, který neustále něco zkoumá. „Co se stane, když dám nohu sem? “ Tam ji radši nedávej, nebo tě to vcucne.
Ačkoli je běh na jezdících schodech zakázán, musím stále uhýbat netrpělivým sprinterům. Sem tam zavrávorám, když mi někdo zavadí o krosnu. „Maminko? Kam spěchá ten pán? A kam tahle paní?“ Je horký večer, vracíme se z celodenního výletu, náš vlak měl 40 minut zpoždění. Jsem unavená. Nejradši bych si sedla na jezdící schody, ale neláká mě vidina vstávání s těžkým břemenem. A při tomhle provozu by na mě mohl někdo šlápnout.
„Tak maminko…!“ Už mě svrbí na jazyku nějaká peprná odpověď. Víš, Pavlíčku, oni spěchají domů, protože zbytečně dlouho bloumali po obchodním domě, utráceli čas a peníze za spoustu hloupostí, takže teď to dohání, kde se dá. Povinnosti se odkládají, a pak se můžou všichni na poslední chvíli přetrhnout a ženou se tryskem hlava nehlava.
Když jsem byla v tvém věku, nikdo po jezdících schodech nechodil, natož aby běhal. To by dostal od kolem…stojících! Mohli jsme se držet po obou stranách eskalátoru a nikdo nikomu nepřekážel. To byla pohoda! Ne ten kvalt jako dneska. Už Jan Amos Komenský přece říkal, že „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“.
Když jsem se ale pootočila směrem k synovi, všimla jsem si na vedlejším eskalátoru drobného, usměvavého stařečka. Měl prošedivělý plnovous, skoro bílé, zářivé vlasy a v ruce krabici od bot, kterou držel jako atribut. Učiněný apoštol z orloje! Stařeček mírně pokynul hlavou mým směrem, i přes respirátor bylo poznat, že se mile usmál a pak dále pokračoval v jízdě vzhůru. Také jsem se usmála a zamávala na pozdrav.
Napadlo mě představit si scénu, kdy na jezdících schodech stojí ve dvoumetrových rozestupech všech 12 apoštolů. Klidní, usměvaví, pokynou a nerušeně jedou dál. Takhle by se mohli objevovat třeba ve stanici metra Staroměstská.
Moje představivost se začínala rozjíždět na plné obrátky. Bylo by příjemné potkat anděla ve stanici Anděl nebo kyprou Libuši s Oráčem ve stanici Vyšehrad. (Ještě že už to není Gottwaldova.) Cestující by mohli mít o zážitek postaráno i v dalších stanicích, třeba na Jiřího z Poděbrad, Karlově náměstí nebo Želivského. Při té představě jsem se musela začít smát, špatná nálada byla ta tam, zmizela i moje únava.
„Maminko, kam spěchá ten pán?“ Najednou se mi vůbec nechtělo nadávat, ani kritizovat. Chtěla jsem říct něco hezkého. V tom mě napadla geniální odpověď. Pohladila jsem syna po ruce a začala v klidu vysvětlovat: Víš, Pavlíčku, ten pán spěchá proto, že v práci pomáhal se složitým úkolem jedné paní. A teď pospíchá domů za svojí holčičkou. Slíbil jí, že bude dnes dříve doma a že si s ní přečte nějakou hezkou pohádku. „A jak se jmenuje ta holčička?“ Karolínka. „A můžeme si s ní hrát?“ To víš, že můžeme.
„A kam spěchá ta paní?“ Nejdřív koupila krásnou kytici. Byla pro ni u své kamarádky, která si nedávno otevřela květinářství. Chtěla ji podpořit, a tak za ní jela daleko i přesto, že jiná květinářství byla blíž. Teď spěchá, protože chce být co nejdříve u své babičky. Slaví totiž narozeniny. „A kolik je její babičce?“ Osmdesát pět. „Tak to je víc než naší prababičce!“
„A proč my nikam nespěcháme?“ My už jsme totiž dneska všechno udělali. A tvůj tatínek je stejně dávno doma. Jak ho znám, vůbec mu nebude vadit, že máme zpoždění, protože bude mít alespoň víc času na přípravu té dobré večeře, kterou nám určitě chystá.
Autor: Pavla Hajíčková
Foto: Unsplash/Douglas Lopez