Tahle slova na mě vykoukla z plakátu u brány výstaviště. Mířili jsme do expozice bonsají, tak co tahle výzva? Chvíli jsem ji musela zkoumat, než mi došlo, že jde o pozvánku na připravovanou „dušičkovou“ expozici. Velmi odvážný počin, napadlo mě. A ta výzva, která ho rámuje – klobouk dolů.
Smrt nám pomalu ale jistě mizí ze života, stejně jako ze slovníku. Čím více o tom mluvíme, tím více se to děje, zdá se mi. Jak se asi dnes při čtení biblické knihy Kazatel vyrovnáváme s tvrzením: „Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.“ (Kaz 7,2) a jemu podobnými?
Dobře se rozloučit je opravdu umění. Začíná u ranních letmých mávnutí, kdy dítě vyskakuje před školou z auta, pokračuje přes pár slov na závěr telefonátu s někým blízkým a jistého (byť pozemského, a tedy ne definitivního) vrcholu dosahuje možná tam, kde bratranec či neteř, syn, dcera nebo kdokoliv další odjíždí na stáž do ciziny.
Váhu slov Na shledanou si uvědomíme tam, kde náhle (a mnohdy nečekaně) zmizí možnost přidat k nim cokoliv dalšího. Vzpomínám na chvíli, kdy jsem stanula u hrobu svého kamaráda, který zahynul tragicky – na cestě mezi dvěma vesnicemi ho srazilo auto, když se jednou v noci pěšky vracel domů.
Trvalo mi deset let, než jsem měla odvahu zajet na vesnický hřbitov a chvíli tam postát. Když náhle zemřel, jako by se zhmotnila všechna nevyřčená slova a nedořešené otazníky, které mezi námi zůstaly viset. Nebylo jednoduché jim pohlédnout do očí a nechat na sebe dopadnout plnou vahou vědomí, že nic z toho už si prostě nevyříkáme.
Jeho číslo mobilu jsem měla uložené ještě pěkně dlouho. Párkrát jsem měla tendenci jen tak ho zmáčknout a nechat ho vytáčet. Potřeba říct to, co nebylo uzavřeno, byla silnější než racionální vědomí, že už není komu je říkat.
Každý z nás to zná a tahle pravda je tisíckrát dokola omletá. Tam, kde zažijeme nějaký ten „dotek věčnosti“, si pár dní, týdnů, měsíců všechno tohle hlídáme, ale nelze žít pořád ve střehu. Dá se osvojit si ono umění se rozloučit tak, aby se stalo trvalou součástí života? A pokud ano, co všechno to znamená?
Umění se rozloučit souvisí s uměním žít. Naplno, každou vteřinu. Podzim, který zuří všude kolem, na to v listopadových dnech upozorňuje o to více. Milujeme začátky věcí, vztahů, událostí (svatby, narození a nová přátelství), ale konce jsou stejně důležité. Dotáhnout věci do poslední chvíle, posledního okamžiku, to je umění. A navíc se jim věnovat naplno v průběhu jejich trvání.
Dobrá káva upoutá hned na úvod svou vůní, vzhledem, první chutí, a chutná stejně i do posledního doušku. Dobrý vztah můžeme mít spousta zákrut a překážek, ale stejně má svou hodnotu od první do poslední chvíle. Od okamžiku zrodu až do chvíle, kdy nastupuje umění se rozloučit.
Listopad pro mě vždy znovu přináší náruč barevného listí, usínající přírody, rán plných mlhy, a taky připomínku toho, že mohu tvořit i bez zjevného uměleckého nadání. Umění žít a umění se rozloučit je toho důkazem.
Foto: daiga-ellaby/unsplash