Když má člověk jet z Kolína do Prahy na setkání, kde se plánuje letní akce na téma psychické a fyzické odolnosti, měl by asi trochu čekat, že ne všechno bude probíhat hladce.
Vše jsem si připravila večer předem, neboť ráno funguju pouze na autopilota. Ten je nastaven na jediný úkol – vypravit děti. Uděluji poslední instrukce ohledně toho, kdo kdy jde kam a s kým, neboť odcházím z domu jako první. Vyrážím jen s lehkým zpožděním, které mám v plánu dorovnat svižnou chůzí. Potud dobré.
Na nádraží u poklady dochází k náhlému dějovému zvratu. Dojde mi totiž, že synek, co včera šel nakupovat, si přes mé výslovné přání, aby si vzal celou mojí peněženku, vzal jen moji platební kartu. Kterou má stále u sebe. Na okamžik se už vidím psát SMS své šéfové ve znění "Nedorazím, nemám peníze na vlak". Pak přece jen objevím v přihrádce na drobné celých 146 Kč, čili zakoupím pásmovou jízdenku na pražskou integrovanou dopravu a mám k dispozici kromě 270 minut ještě celých 46 Kč a 2 minuty do odjezdu vlaku.
Když je člověk ve městě a nemá peníze, je to divný pocit. Trochu podobný tomu, když nám včera celé odpoledne nešel internet. Člověk je jak bez ruky a bez nohy. Propásla jsem online setkání, nemohla odpovídat na otázky v poradenské aplikaci. Tak jsem si řekla, že aspoň poskládám prádlo a pustím si u toho televizi. Aha, nepustím, protože na to potřebuju internet! Člověk má za běžných okolností pocit, že by se klidně bez těch internetů obešel, akorát když na to nečekaně dojde, chvíli trvá, než se přeformátuje zpět do své offline verze.
Bez peněz ve městě je to dost podobné. V Praze na hlavním nádraží zjišťuju, že 46 Kč znamená, že si koupím buď pití, nebo něco k jídlu. Obojí neklapne. I když jsem neměla v plánu žádné velké nákupy, cítím se… asi trochu ohrožená nebo co. Hodně věcí se tím ale vlastně zjednoduší. Nemusím přemýšlet, jestli mi zůstane čas na to stavit se do Tigeru. Všechny trasy jsou najednou snadné.
Další zjednodušení přichází se zjištěním, že stav baterie telefonu je 20%. Kdybych nestihla návrat do Kolína v limitu 270 minut, musí mi baterka vydržet ještě aspoň na to, abych zavolala domů, a tak mi můj drahý mohl objednat a poslat lístek na vlak nazpátek. Když k tomu ještě přidám poslední informaci, že z datového balíčku 1,50 GB na tento měsíc mám již vyčerpáno 1,38 GB, tak je jasné, že telefon zůstane dále již v teple batohu, aby vydržel aspoň do momentu, než průvodčí zkontroluje lístky.
Trochu napínavé je, že netrefím zcela přesně na místo setkání a přece jen potřebuji na chvíli telefon vyprostit a spotřebovat nějaká data na navigaci. Protože ostatní účastníci mají zpoždění, sedám si na lavičku na sluníčku a kochám se krásou Prahy a sleduji kolemjdoucí. Za jiných okolností bych si to asi zkrátila nějakým vypisováním nebo hraním her, ale dnes? Dnes ne.
Setkání proběhlo skvěle. Nebudu prozrazovat detaily, ale letní akce Hope4kids se rýsuje velmi dobře. Mám naději, že z ní vyjdeme fyzicky i psychicky odolnější a ještě se u toho výborně pobavíme. Za zvláštní bonus setkání považuji to, že jsem svůj slovník obohatila novým pojmem: kryodemence. To znamená, že to člověku nemyslí, když je podchlazen. Takže můžu říkat, že tohle mám celou zimu. Zmrzlý nohy, zmrzlej mozek.
Cesta zpátky byla rychlá. V metru jsem posílala SMS s žádostí o jízdenku, která se objevila v telefonu 3 minuty před odjezdem vlaku. Bylo i místo na sezení. Průvodčí zkontroloval lístek hned za Libní, když měl telefon ještě celých 11 procent baterky. Pohoda. Hlady už sice skoro nevidím a mám náběh na kryodemenci, ale v součtu to všechno vlastně dopadlo dobře. A ještě mám dobrej pocit, že jsem si dneska o trochu zvýšila odolnost.
Zdroj: Ber celej balík