Je mi bolestným zážitkem denně kontrolovat stavy počtů válečných obětí, zničených tanků, děl, letadel, lodí a dronů na rusko-ukrajinské frontě. Přemýšlím, jak to musí prožívat On? Jakou bolest musí cítit náš nebeský Otec? Každého z těch mužů a žen přece zná a miluje. Jeho srdce je nekonečně větší a citlivější než moje.
Špatně jsem spala. Celou noc mě pronásledovaly divné sny. Ráno v šest jsem byla ráda, že už můžu vstát, protože mi má postel vůbec nepřipadala pohodlná. Cítila jsem se dost hrozně, jako by mne přejel parní válec. Možná to bylo tím, že jsem šla pozdě spát. Možná to mohlo být i tím, že jsem byla opravdu stísněná, protože jsem do noci pročítala zprávy z rusko-ukrajinské fronty. Tohle je jeden z mých nových návyků. Každý den, pokud je to jen trochu možné, sleduju na svých osvědčených zdrojích na internetu, co je nového.
Je to vlastně docela děsivé. Na obou stranách konfliktu umírají lidé, kteří nejspíš nic nezavinili, kteří za nic nemohou. Je mi bolestným zážitkem denně kontrolovat stavy počtů válečných obětí, zničených tanků, děl, letadel, lodí, dronů a kdovíčeho ještě. No ano, mám radost, když vítězí ten napadený, ten slabší. Zároveň se však nedokážu doopravdy radovat ze smrti těch druhých. Vždycky si musím uvědomit, že patrně smrt jedněch znamená život druhých. Jak tohle zvládnout?
Zmateně jsem cupitala po bytě, snažila jsem se být co nejtišší, abych neprobudila manžela, a pokoušela jsem se najít nějaký smysl. Proč dneska žít? Vyčistila jsem si zuby a umyla obličej teplou vodou. Pak jsem se pokusila pleťovým krémem a kartáčem na vlasy dosáhnout přijatelnějšího vzhledu. Vklouzla jsem do županu a šla si uvařit kávu. Náš kávovar dělá strašný hluk, ale přes všechnu mou ohleduplnost k manželovi ještě spícímu v ložnici si kávu musím udělat. Teprve s plným šálkem vonící kávy v dlaních je můj start do nového dne úplný.
Seděla jsem na našem balkoně, usrkávala horkou kávu, trochu cítila vůni svého pleťového krému a choulila jsem se v županu. Ráno už bývá docela chladno. Snažila jsem se nějak uspořádat myšlenky, které zmateně kroužily mou hlavou. Jak můžu lajkovat tabulky s narůstajícími počty mrtvých?
Vždyť mi to ve skutečnosti žádnou radost nepůsobí. Nedovedu mít potěšení ze zmařených životů, dokonce ani tehdy, když to jsou útočníci a zabijáci. Zároveň ale mám velmi silný pocit, že je správné, abych tímto způsobem přitakání dala najevo, na které straně konfliktu stojím, komu fandím a čí vítězství si přeju.
Hořká horká káva dokonale ladila s mými myšlenkami. Přitáhla jsem si teplý fialový župan úžeji k tělu a zahleděla jsem se do koruny vysoké rozložité lípy v našem vnitrobloku. Jak to musí prožívat On? Jakou bolest musí cítit náš nebeský Otec? Každého z těch mužů a žen On přece zná a miluje. Jeho srdce je nekonečně větší a citlivější než moje. Jak jemu se spí? Opravdu jsem toužila najít Boží úhel pohledu na celou tu vlekoucí se bolestnou událost.
Trochu zoufale jsem hleděla do zeleného listí lípy a tu jsem spatřila malé bílé pírko. Vznášelo se lehce a půvabně vzduchem, kroužilo prostorem v líbezných křivkách a proud vzduchu je nesl ke mně. Strnula jsem v údivu a čekala, co bude dál. Peříčko tančilo v ranním vánku a dotančilo až ke mně. Přistálo mi na stolku vedle šálku se zbytkem kávy na dně.
Srdce se ve mně zastavilo. Co tohle znamená? Proč se to stalo právě teď? Jak mám tomuto vzkazu rozumět? Nevím. Napadlo mě, že kdyby to bylo možné říct slovy, řekl by mi je. Ale možná muselo stačit peříčko.
Najít Boží úhel na agresivní válku, genocidy holokaust, mučení, znásilňování apod. je nejen marné al nežádoucí. Bůh by z našeho přemýšlení vyšel nejen jako krutý, nebo bezmocný, ale je pravděpodobně bychom popřeli jeho samotnou existenci. Bůh není Bohem našich definic, našeho myšlení, nebo není.
Lze ale najít lidský úhel pohledu na válku, lze rozlišit agresora od oběti a nejen že to lze, ale máme povinnost se postavit na stranu oběti. Nevěřící lidé nedumají, co chce Bůh, co říká církev (která zarytě mlčívá k nejtěžším otázkám), ale řídí se svým svědomím. A to ve většině případů nezklame – demokratický svět se vyjádřil ihned a začal pomáhat obětem. Moje církev dumá, medituje, bojí se zodpovědnosti a svou rozpačitostí relativizuje zlo. A relativizace zlo posiluje.
Kdybych měl věřit, že Bohu jde o pozemský život, musel bych se zneklidňovat už nad osudy prvních křesťanů a možná i nad tím, jak je předpovězeno, že bude vypadat svět před druhým příchodem, který je možná za dveřmi a možná ještě bude za dveřmi po další generace. Kdybych měl věřit, že Bůh pozemský život neřeší a ignoruje, nemělo by smysl vzkříšení Lazara, uzdravování, ani praktické odpovědi na naše modlitby.
Vnímáme smrt romanticky jako srdcervoucí událost, ve které se hroutí světy všech zasažených. To je ale pohled současné společnosti, která určitě není dobrým příkladem k následování. Myslím, že se Bůh nehroutí, když jsou nenarozené děti obětovány modle pohodlí a zbavení se odpovědnosti. Myslím, že se nehroutí, když jsou jí skrze nešťastné osudy obětovány i děti narozené. Myslím, že se nehroutí ani, když se stanou předmětem obchodu a zájmu lidí, kteří si je někdy pořizují, jako kdyby si koupili domácího mazlíčka (a připouštím, že to také může být i pro dobro těch dětí). Bůh se nehroutí ani tváří v tvář těm nejbestiálnějším událostem. A pro nás má vzkaz ohledně naší nálady a starostí. Netrapte se žádnou starostí, nebojte se, radujte se i když přicházejí zkoušky a utrpení.
Náboženství bývá občas zneužíváno k vyvolávání strachu z budoucnosti, z přicházejících jiných lidí s jinou kulturou, ze změn ve společnosti. Kristovi následovníci ale vědí, že Bůh nechce, aby se báli a děsili. A nechce aby se takové zneužívání činilo. Ale ani z toho se nehroutí. Ježíš mluvil o tom, jak spadla věž v Siloe a zabila osmnáct lidí. Dnes zabíjí lidi povodně, zemětřesení, války. Ježíšovo varování znělo, že nebudeme-li činit pokání zahyneme takto všichni. Ale ti kdo činili pokání, zahynuli roztrháni lvy v cirku. Ježíš použil obraz dramatického hynutí v ssutinách, abychom viděli vážnost. Kdo činí pokání, nejsou vůči padajícím kamenům imunní, ani vůči záplavám a bombardování. Věděli to i křesťané, kteří byli hromadně zabíjeni. Chápali, že pokání nás neuchrání před tragédiemi tohoto světa, ale zásadním způsobem ovlivní, co pro nás nastane na věčnosti, až těmi tragédiemi projdeme.
Chtít chápat Boží úhel pohledu, je moc úžasné. Vždyť je to chtít mu rozumět. Jsem přesvědčen, že vidíme Jeho zápas se zlem a že můžeme, budeme-li pozorní zahlédnout i Jeho strategii, i když jí asi nebudeme úplně rozumět. Čověk, který projde smrtí, je už naprosto svobodný od vlivu světa a před Bohem je už jen jeho srdce bez všech vlivů a tedy také bez výmluv. A možná že v Sodomě a Ninive Bůh zničil zvrácenou kulturu jejich světa, ale že mnoho ninivských a sodomských se na věčnost dostalo osvobozených, když se Bůh dívá s milosrdenstvím. A náš úhel? Jak by se choval pastor nebo kněz, kdyby se zakecal třeba před kostelem se ženskou, která žije na hromádce už se šestým chlapem, jako to u Sichar udělal Ježíš? Jak se dívat na lidi a skutečnosti, které v nás vzbuzují rozpaky, když neodpovídají Mojžíšovu zákonu? A jak by s takovými jednal Ježíš? Ta Samařanka, nejen, že ve svém životě žila jaksi nemravně, ale Ježíše ještě znevažovala, když ironicky nazančovala, že teď je židovi dobrá i nepravověrná ženská, když má panáček žízeň a že ať jí teda dá napít a natáhne se pro vodu bez kyblíku do studny namísto abstraktních filozofických řečí. Vždyť ona tam teď se svým dždánem a provazem byla pánem situace…
Čekáte na druhý příchod?
“Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde syn člověka.” Matouš 10:23
“Syn člověka přijde ve slávě svého otce se svatými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří syna člověka přicházet se svým královstvím.” Matouš 16:27,28
“Amen, pravím vám, nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.”Matouš 24:34
A mohl bych pokračovat dál v přehlídce Ježíšových prokázaných lží.
PS. Jinak jsem samozřejmě na straně Ukrajiny, ikdyž je mi jasné, že nic není černobílé. Ale sktečnost, že Rusko je agresorem, kterému se Ukrajina brání, je neodiskutovatelný fakt.