V letošním roce jsem získala nového koníčka. Nevím, jestli to mohu tak nazvat, jestli to není trochu neuctivé, ale nenapadá mne lepší název. Každý den od onoho únorového dne jsem očekávala, vyhlížela, zachytávala a četla zpravodajství z rusko-ukrajinské války. V průběhu dnů jsem si našla pár zpravodajců, kteří mi připadali spolehliví, protože svá zpravodajství dokládali dohledatelnými zdroji.
Strašně mi záleží na tom, abych věděla, co důležitého se ten den ve válce stalo. Modlím se. Pláču. Držím palce. Ach, jak nazvat všechno to, co prožívám? Nerozumím všem těm zbraňovým systémům, nepoznám „bévépéčko“ od tanku, dokud mě někdo neupozorní. Nevím, co jednotlivé zbraně dovedou, jak daleko dostřelí, s jakou přesností, a dokonce pro mne bylo objevem, že ty naváděné střely si samy najdou cíl. Ale celým srdcem hořím pro spravedlnost.
Mému smyslu pro spravedlnost se zdá, že útočník by neměl zvítězit. Nemám ráda útočníky. To by přece nebylo spravedlivé. V hokeji fandíme těm, kteří jsou naši. Přejeme vítězství svému týmu. Pokud to náš tým definitivně prohrál, což vídáme v posledních letech docela často, fandíme tomu nejbližšímu. Kdo to může být? Nepamatuju si, že bychom v hokeji někdy fandili Rusku.
Myslím, že budeme povzbuzovat kdokoli jiného než tým Ruska. Já už jsem starší dáma a pamatuju, jak jsme v roce 1969 porazili v hokeji ruský tým 4:3. Naše rodina hokeji vždycky fandila a toho večera jsme si všichni i se mnou malou holčičkou připili na vítězství vaječným koňakem a pak se tatínek s maminkou vydali do města slavit.
Když jsme se druhý den ptali, jak to probíhalo, co se tam ve městě dělo, vyprávěli nám, že šli společně se spoustou lidí před budovu divadla. Na náměstí bylo plno. Všichni byli plní radosti, jak jsme to Rusům nandali. Zazpívali československou hymnu a pak šli domů. Vápnem napsané skóre 4 : 3 bylo vidět na ulicích města ještě dlouhá léta potom. Ta čísla se stala symbolem a připomínkou důležitého vítězství a povzbuzením národní hrdosti.
Jak to máme dneska? To je vlastně docela obtížná otázka. V hokeji se to zdá jasné, tam fandíme stále našim, ale v otázkách života a smrti? Proč je to najednou tak těžké? Co se změnilo? Jak velký je rozdíl mezi hokejem a reálným životem? Děsí mne lidé, kteří zpochybňují válečná fakta. Bojím se těch, kdo zjevně fandí Rusku a záměrně pozměňují fakta, z nichž si lidé mohou utvářet názory. Raduju se z jakýchkoli osvobozujících postupů a vítězství armády napadené země, protože věřím, že jde o spravedlnost. Ach, proč nemůžeme zápasit jenom v hokeji?