Nedává prostor pro nejednoznačnost, nepotřebuje vysvětlení, hraje na první dojem. Čím je silnější, tím lepší. Nerespektuje okolí, kontext ani jinakost druhých lidí. Za náboženský kýč považuji potřebu dávat zbožné rady lidem v těžkých životních situacích nebo sdílení veršů na Instagramu s pozadím obláčku, přes který proniká sluneční paprsek.
Ne každý má estetické cítění nebo vzdělání, ale každý asi zažil situaci, kdy podvědomě vnímal, že některé věci se k sobě nehodí. Mnohdy nedokážeme verbalizovat, proč tomu tak je. Někdy je to proto, že uměle spojujeme řadu stylů a tradic, nebo si vybíráme z každého stylu něco a myslíme si, že v jiném kontextu daná věc bude fungovat stejně. Nebude!
Hra na efekt
V kultuře probíhá dlouhodobá diskuse o tom, co je to vysoká (rozuměj kvalitní) kultura a co je to kýč. Každý to vnímáme jinak, každý máme subjektivní hranici někde jinde. Ale bez určitého vzdělání i v této oblasti se člověk neobejde, aby pochopil, co umělecká díla vyjadřují.
Podle italského filozofa Umberta Eca se kýč projevuje tak, že konzumenta nutí podlehnout určitému efektu, nejčastěji emočnímu. Tím v podstatě předurčuje, jak by měl konzument výsledný efekt přijímat. Jinak řečeno, kýč nedává prostor pro nejednoznačnost. Kýč nepotřebuje vysvětlení, ale hraje na první dojem. Čím je silnější, tím je lepší.
Vždy mě fascinovala architektura. Rád o ní čtu, rád se na ni dívám. Symbolem kýče v architektuře rodinných domů je trpaslík na zahradě. Nebo něco, co se nazývá okázalostí. Hraním na efekt. Ukázání ostatním, že na to mám. Nerespektování okolí. Nerespektování kontextu. Nerespektování názorů odborníků.
Biblické veršíky do každé situace
Existuje i náboženský kýč. Každý si pod tím zase představuje něco jiného, ale i zde mám pocit, že se projevuje především absencí pokory a vytrháváním věcí z kontextu. Povyšování vlastní pravdy. Nerespektování souvislostí, jinakosti druhého člověka. Pouze já a moje vlastní absolutní pravda.
S náboženským kýčem se setkávám na bohoslužbách ve formě emocionální manipulace, ale i na Instagramu v podobě biblických veršíků. Za náboženský kýč považuji potřebu dávat náboženské rady lidem v těžkých životních situacích. Když mé neteři diagnostikovali leukémii, lidé jí v dobré víře začali psát, jak má na danou situaci reagovat. Takové “zaručené” rady jsou obvykle doprovázeny několika biblickými veršíky. Čím je jich více, tím lépe.
Posílání biblických veršů, sdílení veršů na Instagramu s pozadím kříže nebo obláčku, přes který proniká sluneční paprsek, jsou často projevy náboženského kýče. Jako kdyby biblické náměty fungovaly automaticky, mimo kontext. Vždy, v každé situaci, pro každého člověka stejně. Nevěřím, že takto Bible funguje. Naopak mám pocit, že jde spíše o formu náboženské manipulace. Vyvolat určitý dojem, emoci, případně si potvrdit svou pravdu.
Duch proti kýči
Náboženská zkušenost a interpretace biblického textu je vysoce subjektivní zkušeností, něčím, co křesťané nazývají působením Božího ducha. S jeho biblickým pojetím je však ten problém, že se s ním nedá manipulovat. Jan ve svém evangeliu píše, že člověk nemůže nijak ovlivnit působení Božího Ducha. Jeho obrazem je vítr. Něco, co není vidět, nevíme, odkud přichází a kam směřuje. Vidíme pouze jeho efekt. Tento efekt však není prvoplánový, není manipulativní. Není často jednoznačný. Není přenositelný z člověka na člověka. Nedělejme z Bible a z biblických veršů kýč. Nezaslouží si to!
Autor: David Kostlán
Zdroj: Autentickaviera.sk
