Hledejte Boží království! Tak to říkal Ježíš a dodával: „nejprve“. Myslím si, že je třeba ho poslechnout a prohlédnout skrz mlhu všeho, co nám v tom brání.
Nedlouho po revoluci, když začalo být sexy mluvit o víře, se mne lidé ptali, zda jsem křesťan. Když jsem tvrdil, že ano, tak se divili, že nejsem katolík. Katolicismus měl tehdy velkou důvěru ve společnosti. Anežka, její prohlášení za svatou, nebo Jan Pavel II., to byly devizy. Nesporně šlo také o to, co bylo vidět. Když se kardinál Tomášek objevil na televizních obrazovkách, nebylo se za co stydět. Křesťanství – to byl katolicismus. Velká skupina disidentů, často nekatolických, ještě čekala na své dny. Přišly až ve chvíli, když začal katolicismus ztrácet body.
Zatím všechny cesty vedly do Říma. To byl také čas, ve kterém se nám – evangelíkům – často připomínalo, že bychom měli ctít jednotu církve a vrátit se ze své odloučenosti do lůna církve. Ti moudřejší nás nevyzývali. Tomáš Halík a další osvícení se nesnižovali k takovým výzvám. Tušili, jak je katolicismus široký a jak se navzájem všichni potřebujeme.
Přes dlouhé údolí restitucí jsme prošli jako přes poušť. Generace si na tom vylámala své duchovní zuby a skončila na poušti. Samozřejmě ne proto, že by jednali tak chamtivě, ale proto, že se podařilo vytvořit obraz církve lačnící po majetku.
Dnes se paradoxně často vrací ta stejná otázka, zda jsem křesťan. Ptají se lidé, kteří pozorují dění a jeho odraz v médiích. Odpovídám: „Samozřejmě!“ a tuším, že je tazatel zmaten, protože nevidí, že bych řešil celibát, spory s arcibiskupem, jehož slova vzbuzují mediální zájem a podobně.
Například čtu rozhovory a texty Tomáše Petráčka a dalších skvělých autorů s potěšením, ale zároveň s tím, že neřeší otázku Božího království. Řeší identitu jedné větve křesťanské církve. Neřeším celibát, protože vím jak vypadá manželství člověka ve službě církvi. Neřeším synodalitu církve, protože už znám slabiny demokratických forem uspořádání církevního společenství. Neřeším spory s hodnostáři...
Katolický svět je ale teď – možná právě pro ty spory – jednoznačně ve středu všeho dění a mediálního zájmu. Vstupuje do něj se svými klady, ke kterým nesporně patří papež František, jehož máme svobodně také za svého, ale také – a to především – se svými skandály a tříštivou nejednotou. Jako by se všechno, co je křesťanské, točilo kolem jedné nejpočetnější formy vyznávání, té katolické.
Boží království je však větší než církev. Do té římské církve bych se nemohl vracet, protože bych si musel vybrat, do které se mám vrátit. Jestli do té, kterou symbolizuje František, nebo jeho odpůrci.
Zůstanu stranou s vědomím, že tomu Božímu království se blíží daleko více skvělá praxe charity a diakonie, spousta drobných služeb, v níž jakákoliv církev nastavuje ucho i náruč všem potřebným. Ve farnostech, sborech i v kaplanské službě. V úctě ke všem tradicím a pestré směsici rituálů křesťanské církve, na kostelech nesejde. Sejde na blízkosti křesťanů, jejichž péče i slova se vytrvale propisují do běžného života a řeší to, co nejobyčejnější člověk skutečně potřebuje. To je totiž to Boží království!
Redakčně upraveno
Zdroj: Blog Daniela Kvasničky
Foto: unsplash/rachel-moore
Katolicismus přetrval až do současnosti. Jeho vnitřní síla se projevuje i v tom, že v sobě integruje různé proudy a přes všechny spory se z něj nestalo tisíce denominací navzdory dlouhodobému mediálnímu obrazu církve. A i v tom je vidět působení Božího království.