Zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Pomáháme si na jejich úkor. Problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou jen a pouze naše problémy a katastrofy. Jejich řešení bychom měli zaplatit my. Jedním z takových problémů k řešení je i uprchlická krize.
Když se ohlédneme pár roků nazpět, musíme uznat, že svět byl přehlednější a vypočitatelnější. Jistě, i tehdy nás občas potkala nějaká pohroma. Mám na mysli zejména povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002. Ale už to, že se tomu říkalo tisíciletá voda, bylo do jisté míry uklidňující. Jestli vás něco potká jednou za tisíc let, pak se neobáváte, že by se to mohlo opakovat.
Ano, byl to zářez do života jednotlivců, ale i obcí, včetně té největší, tedy Prahy. Nejezdilo metro a některé části Prahy byly zcela zničené. Nicméně svět se dál vesele globalizoval. Co jste si objednali na internetu, to vám v mnoha případech přivezli hned následujícího dne, metro po čase začalo jezdit na všech linkách a zničený Karlín se změnil z ušmudlané čtvrti na sídlo mnoha prosperujících firem.
Zkrátka svět šlapal mnoho let jako hodinky. Nicméně postupně se začal zadrhávat a dnes se nestačíme divit, čemu čelíme. Náhle jsou pro nás aktuální slova z listu Jakubova (4,13-15): „Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.‘“
Poslední roky nás naučily, že pohromy mohou přicházet zcela nečekaně a velmi se od sebe navzájem lišit. Vždyť co má společného pandemie s válkou na Ukrajině nebo klimatickou změnou?
Ovšem stále se máme velmi dobře. Ano, já taky zírám na stoupající ceny všeho možného, ale nehladovíme. Co si koupit chceme a můžeme, to si koupíme. U některých produktů sice vyřídí naši objednávku za dva dny místo za jeden, ale to se dá vydržet. Přesto spousta lidí vnímá současný stav jako nějakou křivdu, která se jim děje. Někdo za to může, a hlavně, někdo by to měl vyřešit. A tak vidíme požadavky na zvýšení platů, aby se dorovnala inflace. Jenže pokud zvolíme tuto cestu, tak tu s námi inflace bude napořád.
Pokud bude vláda vyhovovat požadavkům na zvýšení platů, zaplatíme za to cenu v podobě zvýšení schodku státního rozpočtu. Inflace má jeden pro stát pozitivní účinek: Státní dluh zůstává nominálně stejný, ale ve skutečnosti se díky inflaci snižuje. Ekonomové říkají, že stát takto „vyroste z dluhů“. Někdo to ovšem zaplatí. Bude to střední třída, každý, kdo má nějaké úspory, ať už ve slamníku, v bance nebo v akciích.
Vládě opravdu není co závidět. Kdekdo po ní chce nějakou pomoc, nějaké dorovnání toho, oč přišli nebo oč v budoucnu přijít mohou. Nebudu vládě radit, co má či nemá dělat. Chci ale upozornit na to, že zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Jinými slovy, pomáháme si na jejich úkor. Když to řeknu vyostřeně, nechceme přijmout, že problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou jen a pouze naše problémy a katastrofy. Jejich řešení bychom měli zaplatit my.
Rozumějte mi dobře: nevím, co má vláda dělat. Neradím jí. Ale zároveň ji nekritizuji. Ano, „za Babiše bylo líp“. Ale protože za něj bylo líp, je po Babišovi hůř. Rozdával totiž z nevydělaných peněz.
Jedním z problémů k řešení je uprchlická krize. Zde musím současnou vládu pochválit za rychlé a rozhodné řešení. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, dostali kapesné, a ti, kdo je ubytovali, dostali „solidární příspěvek“. Samozřejmě to stojí další miliardy. Ale už ta rychlost příjemně překvapila.
U nás totiž všechno dlouho trvá, to pro laskavého čtenáře není žádným tajemstvím. A slova „to nejde“ jsou možná nejfrekventovanější slova, která v různých obměnách slyšíte ať už usilujete o sebemenší změnu. Trpěliví byrokraté na úřadech vám vysvětlí, proč to nejde.
Mnozí komentátoři předpovídali, že vlna solidarity s ukrajinskými běženci brzy opadne. Jistě, určitá únava se dostaví. U nás křesťanů půjde o zkoušku charakteru a víry. Jak se zachováme, když se ochota pomoci uprchlíkům vytratí? (Netvrdím, že k tomu dojde, možná náš národ sám sebe překvapí tím, že mu solidarita vydrží.)
Můžeme se už dnes rozhodnout, že naše ochota pomáhat bude mít dlouhý dech. Vzpomínám si na slova jedné písně z evangelické mládeže mého mládí: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“. Jednou budeme posuzováni ne podle toho, jak jsme se chovali, když šlo všechno dobře, ale podle svých postojů a činů v době, kdy rostlo napětí a začalo vítězit sobectví.
Zdroj: Blog Dana Drápala