Odpoví mi Bůh? A jak má správná modlitba vypadat? Říkáš, že je to rozhovor s Bohem? Ale jak poznám, že ho slyším a že on slyší mě?
Když Bohu přednesu seznam témat, která mě tíží, třeba bratr, kterému se vrátila rakovina, starší sestra, která se do kopce zadýchává a než dojde k modlitebně, musí pětkrát zastavit, nebo třeba Tomáš, kterému jsem včera svědčil, a taky Lucčin test aby dopadl k Boží slávě. Jo, a ještě za tlapku naší Micky, protože na ni zase kulhá… Je tohle modlitba? Nenudím tím Boha? Vždyť s něčím podobným za ním přichází snad každý druhý. Není to jen stereotyp? Jen úmorná snaha, která nikam nevede? A když se modlitba změní ve stereotyp, nestává se nám to úskalím? Je to bezpečné?
A netkví nebezpečí spíš v tom, že se já, nepatrný, nejistý, špatně se stravující, bezvýznamný, zamindrákovaný jedinec postavím před trojjediného Boha, stvořitele, vládce, jenž v rukou drží celý vesmír, a v tom, že on vezme má slova vážně? Ačkoliv jsem, jaký jsem, ačkoliv se před ním třesu a mohu před ním stát jen díky přímluvě jeho Syna, bude mě přes to všechno Bůh brát vážně? Bude mě brát vážně jen proto, že mnou někdo či něco zevnitř prostupuje a že to něco nebo někdo ve mně volá k velikému Bohu, kterého mohu nazývat svým tátou? Právě tento Bůh se mi stane partnerem v dialogu a odpoví mi. Bůh, to veliké Ty, mluví k mému malému já a já najednou začínám mít víru, jež hledá porozumění, a já mluvím s Bohem. Jak může taková modlitba vypadat?
Možná na nebezpečí modlitby narazím, když jdu večer ven a podívám se na nebe plné hvězd. Vyleji Bohu své srdce a řeknu mu, že mi ta škola fakt nejde. Vzpomenu si přitom na Abrahama, kterého Hospodin nechal počítat hvězdy (Gn15) a ujišťoval ho o své věrnosti a pomoci. A v dalším týdnu najednou udělám zkoušku z fyziky i organické chemie, a díky tomu mohu nastoupit do dalšího ročníku.
Ale co když se mi stane to, co Abrahamovi? Co když uslyším „pojď, opusť, vydej se na cestu do neznáma“ (Gn 12). Vždyť to Bůh mluvil tehdy v noci na dovolené, když jsem pozoroval svou spící ženu. Modlil jsem se a najednou jsem věděl, že chceme-li se hnout dál, musíme udělat změny, které jsou těžké. Nebylo to snadné, ale šlo to a přineslo to své ovoce.
Nebezpečím modlitby je, že ti Bůh může ukázat, co se má stát – podobně, jako se to stalo Abrahamovi v případě Sodomy (Gn 18). Budeš prosit a smlouvat jako praotec víry a apelovat na Boží milost? Není to nepodobné tomu, když jedna rodina opouštěla sbor, protože už v něm nedokázala vydržet, a ty ses pokusil zachovat aspoň malinký kousek spojení? Dostalo se ti však odmítnutí. Zkusíš to znovu?
S Abrahamem se pojí ještě jiná zkušenost modlitby. Představ si, že stojíš ráno v poušti a pozoruješ východ slunce. Děkuješ přitom Bohu, že řády, které ustanovil, stále platí, a najednou slyšíš hlas: „Pojď, obětuj mi tam na té hoře svého syna. Odevzdej mi to zaslíbení, tu naději a radost tvých šedin, kterou jsem ti dal.“ Abraham poslechl (Gn 22). Je to jako odevzdat to, oč se snažíš. Něco vytváříš, služba se ti daří a vypadá to celé slibně. A najednou víš, že ji musíš opustit, protože jsi to slíbil. Dokážeš to? A modlitba s sebou nese mnohá další nebezpečí. Stačí si vzpomenout na Jóba – muže, který přišel o všechno a volá k Bohu. Řve na něj. Nadává mu. Do toho ho jeho přátelé trápí knížecími radami. Když Bůh Jóbovi konečně z bouře odpoví, řekne mu: „Opásej se jako muž.“ A řve na něj: „Kde jsi byl, když jsem tvořil svět? Co jsi tehdy dělal?“ Hospodin Jóba staví do latě a Jób to akceptuje. Chci mít jeho víru, ale nevím, jestli takovou zkoušku unesu. Nebezpečí modlitby je i v tom, že Bůh se skrze ni rozhodl projevit svou všudypřítomnost a všemohoucnost. Když s ním mluvíme, on nás do svého konání zapojuje. Risknu to a stanu se součástí plánů Boha všemohoucího? Je to nebezpečné.
Autor: Martin Kop
