Bezdomovec je nálepka, cejch, stigma. Především je to však člověk, teprve potom bez-domovec, člověk-bez-domova. Spíš by bylo potřeba se ptát, jak bychom se k lidem v takové situaci měli chovat,” zmiňuje v rozhovoru Ilja Hradecký, zakladatel neziskové organizace Naděje.
Jak moc měla na rozhodnutí vstoupit do služby bezdomovcům vliv Vaše osobní zkušenost z života ve Francii?
Zkušenosti z Francie mne a moji ženu k rozhodnutí pomáhat právě uprchlíkům nepřivedly. Měl jsem tehdy vyřízen pracovní přechodný pobyt, rozhodoval jsem se, jestli se stanu uprchlíkem, a s československými uprchlíky jsem se často setkával. Hlavním impulsem se stali až lidé na pražském nádraží. Teprve později, při práci, když jsme s nimi mluvili, nám dřívější zkušenosti pomohly pochopit, jaké mají problémy a starosti, na co myslí a co cítí. Když jsme po půl roce skončili v uprchlických táborech a začali samostatnou službu v Praze, tak se pro uprchlíky Naděje stala přestupní stanicí k samostatnému životu. Postupně však odcházeli a naši pomoc začali vyhledávat lidé, kteří přišli o bydlení, bezdomovci.
Každý z nás někdy potkal bezdomovce, který žádal peníze. Vy tyhle situace znáte s celým pozadím problematiky bezdomovectví. Je dobré dávat bezdomovcům peníze? Je to pro ně skutečná pomoc?
To jsou těžké otázky a odpovědi na ně ještě těžší. V Naději jsme si pro ochranu nás zaměstnanců určili zákaz dávat a půjčovat peníze klientům. To ovšem platí jen v pracovní době a na pracovišti. Venku já osobně peníze většinou nedávám. Záleží ale na okolnostech, komu, kdy a kde. Pavidlo pro to nemám, rozhoduji se intuitivně. A taky jsem se už nechal napálit.
Jak jim tedy účinně pomoct, když s nimi člověk nepracuje, jen je potká na ulici?
Účinnou pomocí, když o ni onen žádající člověk stojí, je nasměrovat ho do denního centra nebo jiné sociální služby zaměřené na pomoc lidem bez domova. Nebo ho tam i doprovodit. Sociální služby bývají napojeny na potravinovou banku a vhodné potraviny většinou mají. V některých městech fungují terénní služby, streetwork. Ty můžete kontaktovat telefonicky. Rozhovor se sociálním pracovníkem může člověku v nouzi, nejen bezdomovci, ukázat možné řešení jeho nepříznivé situace. A kdo by se chtěl podílet na pomoci finančně, může podpořit různé programy, jako je „Nejdřív střecha“, případně lze přispět na účet některé organizaci.
Jak poznat člověka v opravdové nouzi od člověka, který zneužívá lidské milosrdenství?
Těžko. Někteří žebrají na jídlo, jiní si dokážou vymyslet velice srdceryvné příběhy, na co by jim člověk měl dát peníze. Skutečným důvodem může být hlad, ale taky třeba alkohol nebo cigarety. Zkuste nabídnout jídlo a uvidíte. Kdo přijme, ten tu potřebu má. Dát peníze pomůže spíš výjimečně.
Vůči bezdomovcům existuje spousta předsudků. Třeba že je to jejich volba, že jsou všichni alkoholici nebo že žebráním vydělají víc než běžný člověk prací. Jaká je skutečnost?
Mezi lidmi panuje vůči bezdomovcům hodně předsudků a nepochopení. Někteří lidé s nimi mají i špatné zkušenosti. To platí i obráceně - je mnoho zaznamenaných případů násilí na bezdomovcích, některé incidenty skončily až smrtí. Bezdomovec je nálepka, cejch, stigma. Především je to však člověk, teprve potom bez-domovec, člověk-bez-domova. Spíš by bylo potřeba se ptát, jak bychom se měli k lidem v takové životní situaci chovat.
Je pravda, že někteří žebrají, někteří jsou alkoholici, ale to je i mezi lidmi bydlícími. Je taky pravda, že si mnozí z nich mysleli, že se jim nemůže stát, aby skončili na ulici, a stalo se. Není možné brát vážně to, co některý z nich řekne náhodnému novináři. Když odpoví, že mu to tak vyhovuje, pak to může být z nouze ctnost, odmítnutí přiznat si životní prohru, po letech taky návyk a třeba trocha furiantství. Anebo od každého trochu.
Jak přinést Boží světlo do jejich tmy? Jak být bezdomovci „Kristem“ podle evangelia? Stačí dát hladovému najíst, žíznivému napít, obléct nahého, ujmout se cizince?
V první chvíli to stačí. Když přijde večer za deště nebo v mrazu prochladlý a hladový člověk do noclehárny, tak nepotřebuje slyšet svaté řeči nebo různé „dobré rady nad zlato“. Potřebuje sprchu a teplo, obléknout, pak horký čaj a kus chleba. A dobré slovo. Přijetí. Přívětivé chování. Pak se třeba ukáže příležitost k důvěrnějšímu rozhovoru, třeba o Boží lásce.
Mluvím o prostředí v křesťanských sociálních službách. V běžném životě, při letmém setkání s člověkem bez domova, je to jiné. Na jednu stranu jednodušší, protože nemusí dojít k osobnějšímu rozhovoru, ale naopak obtížnější navázat kontakt a získat důvěru, a přitom se nenechat zneužít. Není snadné odpovědět na otázku, kde je hranice mezi empatií a zneužitím. Polohu hranic si každý určuje jinak. V jakémkoliv vztahu si je musí každý najít sám podle situace. Nemáme všichni stejnou potřebu vzdálenosti hranic, a také s různými lidmi stanovíme jinou hranici. To ostatně platí pro každodenní setkávání s lidmi, nejen s bezdomovci.
Ilja Hradecký je předsedou České federace potravinových bank. Je uznávaným odborníkem na problematiku chudoby a bezdomovectví. Dlouholetou vytrvalou prací se významně zasloužil nejen o současný rozsah činnosti a služeb Naděje, ale i o rozvoj sociálních a zdravotně sociálních služeb v České republice.
Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána - redakčně upraveno